Jak léčit výron kotníku?

Jak léčit výron kotníku?

K výkonnostnímu i rekreačnímu sportu úrazy neodmyslitelně patří. Mezi nejčastější zranění patří klasická distorze hlezna, tedy výron kotníku, natržení svalu či šlachy nebo prosté pohmoždění měkkých tkání. Další časté úrazy mohou být zásadnějšího charakteru – otřesy mozku či zlomeniny. V případě hojení a léčby těchto zranění pak můžeme proces rozdělit do několika fází, během kterých můžeme s poškozeným místem pracovat a napomoci léčbě. Terapie je vždy specifická dle konkrétní fáze hojení, pro naše účely pak popíšeme 3 fáze – akutní, subakutní a subchronickou, které se budou zejména vztahovat na stav po výronu kotníku.
V akutní fázi řešíme stav ihned po vzniku úrazu. K dřívějším praktikám patřilo okamžité zachlazení, elevace, imobilizace díky bandážování. Tento postup se souhrnně označoval jako RICE, ICE či obdobný akronym. Značilo to odpočinek, ledování, kompresi a elevaci, tedy například poranění kotník bychom měli zdvihnout nad úroveň srdce, ochladit, zpevnit a dát mu klid, to vše co nejdříve od úrazu. Vzhledem k současnému chápání hojení úrazových stavů už ale tento přístup pozbývá platnosti, dokonce autor tohoto postupu, Dr. Gabe Mirkin, se v roce 2015 kriticky vyjádřil k svému dřívějšímu výroku a navrhl cílenější používání negativní termoterapie (tedy ochlazení či ledování) a adekvátní využití pohybu jako nástroje léčby.
Jak by tedy měl vypadat vhodný postup? V případě akutního úrazu se i nadále může využívat ochlazení postižené oblasti, nicméně je třeba mít na mysli, že toto ochlazení slouží k snížení lokální bolesti. Pro tyto účely se aplikuje intermitentní (přerušované) ochlazování – typicky 5-10min chlazení, obdobně dlouhá pauza, následně opět 5-10min ochlazení. Následuje delší pauza a v případě potřeby opět aplikujeme přerušované chlazení. Naopak ochlazení za účelem zamezení vzniku otoku se již v současné praxi aplikuje velmi cílené (z důvodů vhodnosti otoku jakožto lokální hojivé a autoimobilizační reakce, která ale má trvat jen určitý časový úsek). Pro potřeby přesunu pacienta můžeme kotník nárazově zpevnit ortézou či obinadlem. Zároveň dle možností pacienta (tedy dle bolesti) začínáme s cvičením – v této fázi se jedná o izometrickou aktivitu svalstva nohy a holeně (stahování svalu bez pohybu, tedy pouhé zatínání a povolování) rytmickým způsobem, aby došlo k zlepšení krevního návratu.
Subakutní fáze nastává zhruba 2. den po vzniku úrazu, kdy by již měla být ukončena první fáze procesu, značená probíhajícím zánětlivým procesem s tvorbou otoku. Mezi další typické známky zánětu patří zvýšení lokální teploty a zarudnutí daného místa. Pokud shledáme, že místo již není začervenalé a ani výrazně teplejší, můžeme aplikovat pozitivní či střídavou termoterapii (zahřívání či střídavé ochlazení a zahřátí) pro zlepšení prokrvení. I nadále trvá využítí izometrie, začít můžeme i s aktivním pohybem prstů a nohy v rozsahu, který je možný bez bolesti (je třeba rozlišit mezi tuhostí a bolestivostí). Pohyb bude výrazněji zlepšovat prokrvení a současně započneme s prací na funkčních dovednostech, jako je pohyblivost kloubu. Případně lze aktivní pohyb nahradit pasivním – tedy provést pohyb nohy například vlastní rukou. Je třeba zdůraznit podstatnost této fáze, kdy při dřívějším započení terapie a vhodné skladbě cviků lze urychlit návrat do sportovní zátěže až o 3 týdny.
Pro zjednodušení pak do subchronické fáze procesu léčby patří majorita aktivní terapie. Do hlavních cílů by mělo patřit úplné vymizení otoku, zvýšení rozsahu pohybu, práce se sílou a aktivitou svalů hlezna a nohy. Postupně využíváme těžších poloh, které zatěžují hlezenní kloub, jako je například hluboký dřep či výpad. Podstatnou složkou je práce se stabilitou a vnímáním nohy, zejména u opakovaných výronů a sportovců obecně. Bez zapojení vnímání práce nohy na vědomé úrovni (aby si pacient uvědomil, kde je jeho noha, jak je zatížená, jak ji používá) může zůstat dolní končetina v horším stavu i přes plný rozsah pohybu či adekvátní svalovou sílu. Rizikem je například šetření této nohy v chůzi, nedůvěra v její stabilitu apod. Využíváme tedy práci s propriocepcí (doslova „vnímání sebe“) nohy, případně i balanční plošiny. Mezi těžší prvky pak patří zatěžování nohy v labilních a decentrovaných situacích – tento proces již zcela určitě patří do rukou odborníků z řad trenérů a fyzioterapeutů, ale je nutností v tomto procesu. Během života se totiž zejména sportovec dostane do situace, kdy nemá zatíženou celou nohu, která je biomechanicky naprosto správně umístěna vůči tělu – musíme tedy naučit sportovce, ale i běžného jedince pracovat s tělem mimo ideální situace, aby je byl schopen zvládnout.

http://www.drmirkin.com/fitness/why-ice-delays-recovery.html
https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/28953439
https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/20610448
https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2579462/

Autor článku: Mgr. Petr Šádek