Spartan race Kutná hora 2019

Spartan race Kutná hora 2019

Report aneb jak to viděl ředitel zájezdu – část první

Tak jsme teda vyrazili….

Na začátku roku 2019 jednu chytrou hlavičku napadlo, že bychom mohli jako tým zkusit něco, co tu ještě nebylo. Stejně jako při cvičení spojit dohromady začátečníky, sportovce, trenéry i nadšence. Slovo dalo slovo a najednou jsme se ocitli ve startovním prostoru jednoho z nejzajímavějších závodů v ČR…..

Je sobota dopoledne, krátce před desátou hodinou a já se svým  spolujezdcem přijíždíme k našemu gymu na sraz, který má být  zhruba za půl hodiny. Plni očekávání (a trochu nervozity) čekáme na ostatní, kteří stejně jako já nemohli zřejmě dospat, a tak s dostatečným předstihem, byť lehce váhavým krokem doráží  téměř čtvrt hodiny před srazem (v dnešním světě věc nevídaná).  Lucinka, Janča, Andrejka, Aleš zvaný Koala, Růža, Kubis, Martin  alias Slovák, Vojta, Tom a já. Deset statečných mladých mužů a  nebojácných žen. Rozdám týmová trika, rozděluji posádky do aut a  s pohledem do odhodlaných tváří členů týmu Theragym velím  k odchodu a odjezdu do Kutné hory.

Po zhruba padesáti minutách veselé jízdy a neustálého hledání alespoň náznaku sluníčka a teplých paprsků dorážíme na místo činu. Kutná Horo tak jsme tu… před místním akvaparkem vylézáme z aut, bereme batůžky a již značně v očekávání sledujeme první ukazatele směru ke startu závodu. První důležitý poznatek: Tom běží v converskách…. Na otázku: Tome ty běžíš v těhle botách? – zněla odpověd: já jiné nemám.

A tak plni veselí stoupáme krásnou Kutnou horou vzhůru vstříc náměstí, kde se nacházel start. Podle dostupných informací bylo k závodu přihlášeno 7200 běžících. Když připočteme partnery, babičky, dědečky, děti a ostatní fandící, jsme na poměrně slušně přelidněném místě. Zde bych chtěl vyzdvihnout připravenost některých spolubojovníků, konkrétně našeho reprezentanta ze Slovenska. Nejen, že celou cestu v autě do sebe valil jeden domácí sendvič za druhým, polykal plné hrsti rozličného ovoce a oblečení měl na sobě jako kdyby se hrála hra, kdo víc unese… Ale s přirozeností sobě vlastní se jal počastovat sebe i nás minimálně jedním hltem z uměle vyvedené placatky (asi po dědovi). Ze své pozice ředitele zájezdu jsem samozřejmě odmítl, ale protože jsem cítil potřebu ostatních stmelit tým ještě více, okázale jsem hltání ostatních přehlížel a vnímal krásy onoho starého města.

Hláška číslo 1: (Růža po napití se z placatky na apel Kubise, aby to nepřeháněl, že mu to nepoběží): ,,Ještě 3 panáky a jsem nesmrtelnej“

Po nalezení toho správného stanu s registracemi, úložny batožin a toalet (které byly opravdu schované) si dáváme rozchod, aby se každý s nervozitou popral po svém. Přeci jen jsme tým složený z rozličných povah a charakterů. Někdo tedy zamířil nasát atmosféru do cílového prostoru závodu, někdo šel opět na záchod a někdo zapadl do první plzeňské hospůdky, kterou našel. Sám jsem stihl všechny tři varianty přesně v pořadí výše uvedeném.

No a je to tu… kvapem se blíží půldruhá.. shazujeme poslední svršky kromě závodních a přesouváme se do prostoru startu. Nutno zde podotknout, že teplota vzduchu krásných 7 stupňů Celsia je velmi motivační. Druhý důležitý poznatek: zatímco se všichni vesele rozcvičují podle pokynů pořadatelů a skáčou panáky, dělají žabáky, boxují na místě nebo jen tak ve dřepu zahřívají stehna, Tom stojí uprostřed 250členného balíku s rukama založenýma na prsou nehybný jak socha, bez bázně a hany hledící na tajtrdlíka na podiu a tok či snad charakter jeho myšlenek si netroufám hádat.

Posledních pár sekund…. Zazní výstřel z pistole, rozhoří se dýmovnice a masa těl se pohne vpřed. Úkoly byly rozdané a jasné ještě před závodem, tudíž v okamžiku prvních kroků se rozjela strategie běžným smrtelníkům nepochopitelná. Koedukované dvojice se rozběhli vpřed a vstříc svému osudu. Tedy: poznatek číslo 3. Tom vybíhá ve svých converskách a bez rozcvičení jako utržený ze řetězu a po pár krocích se ztrácí v davu. Za ním v mírném závěsu Koala se Slovákem. Po nich následuje Růža s Kubisem a jako poslední zmizí z plačtivých očí bývalého kapitána týmu Lukáše čtveřice Lůca, Andy, Vojta a já… hrrrrr na ně…

Po pár stech metrech závodu, jež nás zavedly ven z města se dostáváme na dohled prvních, zatím lehčích, překážek. Pět stop vysoká dřevěná stěna je pod naši úroveň, a tak jsme v mžiku na druhé straně a pokračujeme dále. Zatím se balík netrhá tak moc a běžíme pohromadě. Posilněni prvním úspěchem přidáváme do kroku a pomalu ale jistě si tvoříme pozici a pevné místo v houfu ostatních snaživců. Když Vám někdo řekne, že teplota vzduchu je 7 stupňů, a že vy v tom poběžíte závod, tak je to sice možná trochu mrzutá představa, ale pořád jde jen o drobný parametr. S tím podstatnějším související s teplotou jsme se seznámili hned na druhé překážce, kdy nás trasa závodu zavedla do místního potoka. Voda s teplotou ještě o stupínek méně než vzduch nás uvítala v mrazivém objetí. V první fázi brodění, v druhé fázi pak několik překážek jdoucích po sobě ve směru proti proudu toku. Potok byl čím dál širší a také čím dál hlubší. Z počátku tedy mokré boty a kotníky následovaly lýtka, kolena a v některých méně opatrných případech i boky a břicho. Zde byla taktika jasná: Co nejrychleji z vody ven.

Vybíháme z vody a plni elánu se dostáváme na lesní pěšinu, kde míjíme zvědavý pohledy turistů i seniorů, kteří se našimi zmučenými výrazy poměrně baví. Protože se jednalo o delší běžeckou pasáž, tak počáteční balík se trhá a my tak běžíme po boku několika ,,top sportovců“, kteří jsou v podobné kondici jako my. Po pár set metrech, přelezení dalších stěn a přeskoku jednoho příkopu se dostáváme na dohled první poměrně těžké překážce a to jsou hrazdy. A byly zákeřné… nejen, že jich bylo dost za sebou, ale jejich tvůrce měl zřejmě nějaký skrytý komplex, protože tloušťka jednotlivých tyčí byla řekněme nadprůměrná. Naše čtveřice se rozděluje na odvážnější (já a Vojta) a na ty přemýšlivé (Andy a Lůca). Do této doby bez ztráty kytičky jsme já Vojta a Andy zdolali hrazdy, a s hlasitým povzbuzováním čekali na Lůcu, která se rozhodla si závod opravdu užít se vším všudy, a ne tak trapně jako my. Z hrazdy tedy padá a máme tu první angličáky…. Po minutě povzbuzování dělám těžké rozhodnutí rovné Sofiině volbě a posílám naše souputníky vstříc osudu a sám se ujímám role ochránce a průvodce naší bojovnice Lucie. No nic jdeme dál…

Kdybych měl popisovat každou překážku, nebavilo by to ani mě, ani Vás. Tudíž trochu zrychleně…

Po pár nezajímavých překážkách, jako nošení těžkého břemene, další přelézaní stěn, šplhu na laně, boulder stěně, šplhu na námořnické síti nahoru a dolů a dalších, ukrajujeme ze závodu stovky a stovky metrů. Nebudu lhát, oba máme na kontě pár angličáků a Lucinka i nějakou tu krizičku v podobě bolavých nohou. Co je však důležité, není nám zima a s ještě větší vervou pokračujeme dál. To se však mělo brzy změnit. Zhruba v polovině závodu připravili organizátoři dle mého názoru nejtěžší překážku. Běžíme bok po boku z mírného kopečka do údolí, ze kterého se ozývají poplašené? Radostné? Motivační? Či snad přímo hysterické výkřiky. Na svědomí je mají ostatní závodníci, kteří se již jali zdolávat onu zmíněnou překážku. Přátelé, zde je potřeba opět zmínit teplotu vzduchu, která se vyšplhala na krásných 7,5 stupně Celsia. Dostáváme se už k námi zmíněnému potoku, který je však v tomto místě podstatně širší a hlubší. Velmi podstatným faktorem je také ostnatý drát natažený po celé jeho šíři cca 10 cm nad hladinou. V první chvíli mi probíhá hlavou: žádný problém Kubo, tohle už máš několikrát za sebou. Po očku sleduji, co na to Lucie… Tváří se stejně sebejistě jako se snažím tvářit já. Ve skutečnosti to byl vážně mazec. Nejen, že voda má cca 6 stupňů celsia, do které se musíte místy ponořit opravdu celí včetně obličeje, ale ještě se musíte vyhýbat méně odolným jedincům, kterým se podařilo vystrčit hlavu nad hladinu a zamotat oblečení nebo vlasy do drátů a teď se prochladnutí a na pokraji šílenství snaží všemi silami vymotat. Lucinka volí trasu s větší výškou drátu nad hladinou, ale zato s mnoha zoufalci na trati před ní. Já si volím zcela volnou trasu bez jediného topícího se na hladině zato s drátem těsně nad vodou. Poslední tři nádechy, výkřik na povzbuzení a jdeme na to…

Pokračování příště….

Post your comment